Druhá strana ep.5
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct. :]
...Podívala jsem se na ně a všimla si rozzářené tváře vedle „promiň, a ahoj Alexeji“ pozdravila jsem ho a hned dodala „hele, můžu mít prosbu?“. Tázavě se na mě podívali, ale jen co se zpoza rohu vynořili mí pronásledovatelé, pochopili...
„jo ták…“ zamumlal si Alexej. Ti tři se zarazili a čuměli jak puku, když jsem na ně najednou čekala uprostřed chodníku a Alexej se tyčil za mnou. Zapískal na prstech a všechny hloučky místních se začaly stahovat k nám. Někteří si na ramenou nesli pálky nebo jiné předměty, které by se mohly použít jako zbraně. Napadlo mě, že bych se k nim taky mohla přidat a vytáhnout třeba pistoli, ale nakonec jsem to neudělala. Nechtěla jsem ukázat všechny své trumfy hned při první konfrontaci. Tedy... první po delší době. Bude lepší, aby nevěděli, kolik se toho změnilo. Fumiko na mě nechápavě zírala. Očividně jí ještě nedošlo, co se to tady děje. Ti dva, co byli s ní, na tom nebyli o moc lépe. Než se vzpamatovali a konečně začali couvat, byli obklíčeni.
Fumiko střídavě zírala na mě a hned zase na Alexeje za mnou. Ruku měl položenou na mém rameni a na tváři měl takový ten zlověstný úsměv. Přiznám se, že mi jich v tuhle chvíli bylo líto. Ale jenom trochu. Doufala jsem, že mi teď dají pokoj. Sice to mojí pověsti zrovna neprospěje. Ale mohli by se teď ode mě držet dál, a to by mi bohatě stačilo. Když jsem tady, jsem úplně jiná osoba, než ve škole. A není to jenom proto, že místní teď stojí při mně. Je mi tady zkrátka dobře. „co se to tu děje?“ ozval se najednou za námi autoritativní hlas a všichni jsme zpozorněli.
Nevím od kud se vynořil, ale najednou vedle mě stál Takao. Můj… já ani nevím, kam ho mám zařadit. To on je ten, kdo mě podržel, když jsem se hroutila. To on mě tady trénuje a poskytl mi všechny ty příležitosti. Krátké černé vlasy měl rozcuchané jako vždy. Tmavá košile byla navzdory zimě zapnutá jen z poloviny. Zkrátka dívčí idol. I Fumiko zajiskřilo v očích, když se objevil. Když stál vedle mě, byla jsem mu někam k loktům. Mimochodem, to platí i o Alexejovi. Ten však je samý sval a vypadal jako rváč. Oproti tomu Takao je… elegán. Nevypadá na někoho, kdo se dokáže prát. Jenže já vím, že opak je pravdou. V této ulici má jeho slovo velkou váhu a naštěstí pro mě, si taky rád hraje. Nemůžu říct, že bych ho milovala. Ale rozhodně mi není nepříjemný.
„tihle tři honili vrabčáka“ řekl na vysvětlenou Alexej a trochu majetnicky si mě přitáhl k sobě. „nepovídej… Co s tím uděláš vrabčáku?“ zeptal se mě. Jo, říkají mi vrabčák a nikdy mi nevysvětlili proč. Ale celkem se mi to zamlouvá. Ti tři se na mě dívali a bylo to vůbec poprvé, co jsem u Fumiko viděla strach. Uvědomili si, že teď jsou to oni, kdo je v nevýhodě. „nechte je jít“ řekla jsem po chvíli předstíraného váhání. „určitě?“ ujišťoval se Alexej. Po mém kývnutí se kruh otevřel a ti tři urychleně zmizeli. „díky“ poděkovala jsem Alexejovi a vykročila ke vchodu do posilovny, kde mě Takao trénoval.
„jsi tu brzo“ spustil, když mě dohonil „to je jejich práce“ vstoupili jsme dovnitř a procházeli místností s různými stroji. Občas nás někdo pozdravil, nebo zamával a já jim za chůze odpovídala. Kromě mě se tady moc žen nevyskytuje, alespoň podle toho, co jsem zatím viděla. Tak si mě asi trochu považovali. Úplně vzadu byla jedna velká místnost. Nebo spíše menší hřiště. Tam jsme to obvykle okupovali my. Když jsme vešli, mistr už seděl na svém obvyklém místě na podiu. Spěšně jsem se uklonila jeho směrem a šla se převléct. Z toho důvodu jsem měla na druhé straně malou zástěnu. Šatny tady byly společné, ale Takao usoudil, že bude lepší, když se budu převlékat jinde. Naštěstí se nikdy nestalo, že by mě kdokoli při převlékání sledoval, ale nervozní jsem byla vždycky. Věci jsem si nechávala tady, takže jsem je nemusela sebou nosit. Za chvíli jsem zase vylezla a na sobě měla upnuté tílko a kalhoty s opaskem. Už jsem říkala, že trénuju s ním. „takže?“ zeptala jsem se Takaa, který mě čekal uprostřed s dřevěným mečem v ruce. „dneska to bude trochu jiné“ odpověděl a na tváři se mu objevil zákeřný úsměv.
„jak jiné?“ zeptala jsem se. „použij cokoli, abys mě dostala“ nechápavě jsem na něj zírala. „když to neuděláš, dostanu já tebe.“ Řekl s mírným psychopatickým pohledem a vykročil ke mně. Nevěřila jsem, že by mě udeřil plnou silo. Vím jakou má ránu, a mě by tak mohl i zabít. Už byl u mě a švihl na mě ve svislém seku. Uskočila jsem do strany a hlavou se mi prohnala otázka „co to do něj asi vjelo?“
Halou se rozlehl zvuk úderu do podlahy a ten mě zase vrátil do reality. Tohle z nějakého důvodu nebylo cvičení. Možná to má něco společného s těmi třemi. Možná to plánoval od začátku. Anebo to je zapříčiněno úplně něčím jiným. Tentokrát jsem se stranou odkutálela a vyhnula se tak další, pro změnu vodorovné ráně. Ani jeden z nás nic neříkal. Já byly přikrčená u země, zatímco on stál s mečem na rameni a zase se ke mně blížil.
Kdybych neznala jeho schopnosti, pokusila bych se vytáhnout pistoli. Jenže to by on hned zrychlil a pak by mě to bolelo. Pravou rukou jsem ale stejně přesunula dozadu a sevřela rukojeť dřevěného nože. Jeho ránu bych tak sice nezastavila. Ale to jsem ani neměla v plánu. Prostě jsem potřebovala nějak zvýšit své šance. Další úder vedl zase vodorovně, tentokrát těsně nad podlahou.
Já odskočila dozadu a vytáhla nůž. Trochu se na mě zašklebil a zaútočil znovu. Následující ránu vedl šikmo dolů, ale já tentokrát neustoupila. Poklekla jsem na jedno koleno a nastavila nůž tak, aby po jeho čepeli meč sklouznul a dopadl vedle mě. Tohle patřilo k základům jeho tréningu a on přesně věděl, že to udělám. Sice se stalo to, co jsem plánovala. Ale nečekala jsem, že hned potom zaútočí znovu. Jen co se jeho meč dotkl země, vystartovala jsem po něm. On se mému úderu ale vyhnul a v otočce mi přejel mečem přes záda. Tohle nebylo to bolestivé, ale cítila jsem to.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
