Druhá strana ep.4
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct. :]
...Tam mě však čekalo chladné přijetí. Už se rozneslo, co se stalo. A někdo to celé překroutil tak, že jsem za to vlastně mohla já, a tak už to i zůstalo. Moji kamarádi se ke mně otočili zády. „vrah“ tak mi od té doby říkají. Otočila jsem hlavu a podívala se na hodiny. Půl třetí, měla bych se připravit...
Pokud na mě ten incident zanechal nějaké následky, tohle je jeden z nich. Přešla jsem ke stojanu a rukou přejela po meči na něm. „kéž by mě s tebou někdo naučil zacházet“ přála bych si, aby to tak bylo. Ale bohužel. Krom toho, bylo by celkem nepraktické procházet se po městě s katanou u pasu. Prsty sjely z meče na stolek pod ním. Otevřela jsem zásuvku a vytáhla dvě krabičky a opasek s několika pouzdry. Ten jsem položila vedle sebe a pomalu, až rituálně jsem otevřela první z nich.
Dřevěné víko se zvedlo a odhalilo dva nože. Hned jsem vytáhla ten, který používám při tréninku a položila jej vedle opasku. U druhého jsem se ale zdržela. Jako před chvílí u meče, jsem přejížděla prsty po chladné oceli. Byl to dárek. Dotyčný má trochu zvláštní smysl pro humor, ale já jsem za něj vděčná. Ten chladný dotek mi dodává sílu vytrvat ve světě, kde jsem sama. Teda skoro sama. Uklidňuje mě, stejně jako hudba. Jenom je několikanásobně rychlejší. Prsty klouzaly po čepeli položené na modrém hedvábí. Je to, jako hladit led. Nejsem žádný maniak, to si o mně nemyslete. Jenom… no, možná vám to později dojde.
Vrátila jsem první krabičku zpátky do zásuvky a přitáhla si druhou. Byla menší, ale o mnoho těžší. Tady to je. Můj následek. Otevřela jsem víko a prsty přejela přes hlaveň černé pistole rovněž na modrém hedvábí. Sig Sauer P226. Po tom incidentu jsem se začala zajímat o zbraně, z důvodu sebeobrany. Osoba, jež mi darovala ten nůž, mě zavedla do jednoho obchodu, kde tyhle věci prodávali. Nikdy předtím jsem zbraň v ruce nedržela. Já tam pak chodila ještě dlouho a bavila se s prodavačem o všem možném. Od údržby až po jednotlivé výhody a nevýhody jejich použití. Nějak se mi to zalíbilo a teď mám jednu doma. Pochopitelně jsem si ji nemohla koupit sama. I kdyby nešlo jenom o peníze, jsem pořád studentka. Ale pak zase zasáhl on a koupil mi ji. Teď mu ji po malých částkách splácím, protože levná nebyla. A k tomu ještě příslušenství.
Opatrně jsem ji vytáhla a položila na zem, vedle ostatních věcí. Teď už zrychleně jsem ještě vylovila tři zásobníky a naplnila je. Každý jedenáct ran. Pak ještě dvě plynové bombičky a krabičku uklidila k první. Jo, nejspíše bych vám teď měla něco vysvětlit. Pochopitelně že to není skutečná pistole. Tahle střílí plastové kuličky, ale podle toho, co říkal ten prodavač, patří tenhle kousek do vyšší třídy. Ke střelbě používá stlačený vzduch, proto ty bombičky. Navíc vypadá reálně a při výstřelu vydá poměrně slušný rámus. Takže i kdybych se v případě potřeby netrefila, bylo by mě slyšet. Jednu bombičku jsem použila pro naplnění komory ve zbrani, zasunula zásobník a popadla opasek. Byl upravený přesně pro mou postavu. Ano, zase v tom má prsty on. Zajímalo by mě, proč to pro mě dělá. Ale z něj něco dostat jde ještě hůře, než ze mě. Nůž i pistole skončily v pouzdrech vzadu. Zbylé dva zásobníky a náhradní bombička u levého boku. Mrkla jsem rychle na hodiny. Za deset tři, nejvyšší čas vyrazit. U dveří jsem popadla kabát, který vše krásně skryl, a s ittekimas vyrazila.
Krom zbraní jsem se začala zajímat i o sebeobranu jako takovou. Kdykoli jsem měla čas, což bylo přes prázdniny skoro pořád, chodila jsem cvičit. On mi ukázal místo, kde mě teď trénuje. Každé odpoledne se najednou zjeví ve dveřích a pomáhá mi. Někdy se zastaví i jeden starší člověk, kterému on říká mistr. Kdykoli se tak stane, oba ho pozdravíme, a on s ním prohodí pár slov, než se zase vrátí ke mně. Přímo se mnou nikdy nemluvil, ale sleduje náš tréning a když odcházím, o něčem spolu diskutují.
Popravdě si už ani nevzpomínám, kdy jsme se seznámili. Ale bylo to až někdy po tom incidentu. Najednou se prostě objevil v mém životě a zaplnil mezeru, která vznikla odchodem mých bývalých přátel. Vyšla jsem z domu na ulici a zamířila si to rovnou k cíli. Cesta mi obvykle trvá okolo čtyřiceti minut. Částečně se shoduje s cestou ke škole, kdybych tam chodila pěšky zkratkou. Odbočila jsem kolem kavárny do jedné z postranních ulic, když na mě někdo zavolal.
„Héj, Ogato“ na ten hlas si vzpomínám. „Co chceš Fumiko?“ zeptala jsem se, aniž bych se za ní otočila. Kdysi to bývala má nejlepší kamarádka. Pak mě ale odhodila, jako všichni ostatní. „snad se aspoň otočíš, když se mnou mluvíš ne?!“ „nemáme se o čem bavit“ odpověděla jsem jí klidně a zase vykročila, když se za mnou ozvaly další hlasy. „Hej Fumiko, koho to tu máš?“, „Hele, vrah“ zareagoval hned druhý. Je jsem už nepoznávala, ale byli mi ukradení. Chtěla jsem pokračovat, když se Fumiko ozvala znovu. „hej, kdo říkal, že můžeš odejít?“ ulicí se rozezněly jejich rychlé kroky a já přešla do běhu. „za ní, ať nám neuteče“ křikl jeden z těch dvou, co jsem neznala, a taky se rozeběhli.
Sice mi nikdy neublížili fyzicky, ale ani tyhle situace nejsou vzácné. Zaženou mě do kouta, vezmou věci a hodí do popelnice, nebo na ně nahází zbytky jídla a zašlapou. Někdy mi i zničili oblečení a já pak musela přes město s roztrhanou uniformou, nebo s čímkoli co jsem měla na sobě. Přes prázdniny jsem se jim úspěšně vyhýbala. A i když mě někdo z nich překvapil, povedlo se mi jim utéct. Ale jak se zdá, oni se s tím nechtějí smířit. Jenže nepočítali s jednou věcmi. Já už nejsem ta stejná osoba, kterou mohli šikanovat loni.
Dokázala jsem si před nimi udržet náskok tak akorát, aby mě nikdy neztratili z dohledu. To jsem ani nechtěla. Normálně nejsem škodolibá, ale tentokrát jsem měla chuť jim to trochu znepříjemnit. Nejspíše za to mohlo to, že je vedla právě Fumiko. Blížili jsme se k mému cíli. Je trochu stranou a kdo neví, kde je, myslel by si, že se ztratil. Já ale vím přesně, kde jsem.
Venku vždycky postávají skupinky podezřele vypadajících osob, kterým by se většina slušných lidí vyhnula obloukem. Když mě sem vedl poprvé, měla jsem strach, že se celý incident zopakuje, a tentokrát žádný nůž na zem neupadne. Místní se mým strachem očividně bavili, ale nijak to nepřeháněli. Pravda, chvíli si mě dobírali. Ale buďto z ohledu na vystrašenou holku, nebo na to, že ji sem přivedl on, se drželi zpátky. Každopádně se mnou měli více soucitu, než moji spolužáci.
Jak šel čas, a já sem chodila stále častěji, zvykli si na mě. Dokonce mě teď i vítají, a s některými z nich jsem si skutečně skamarádila. A právě na to teď spoléhám. Oběhla jsem poslední roh, který mě dělil od mého cíle, a vběhla přímo do jednoho z hloučků místních, jak jsem si je pojmenovala. „dneska máš nějak naspěch Shiori“ pozdravil mě hned jeden z nich, ten do kterého jsem narazila. Podívala jsem se na ně a všimla si rozzářené tváře vedle „promiň, a ahoj Alexeji“ pozdravila jsem ho a hned dodala „hele, můžu mít prosbu?“. Tázavě se na mě podívali, ale jen co se zpoza rohu vynořili mí pronásledovatelé, pochopili.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
