Druhá strana ep.3
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct. :]
... Uniformu jsem pověsila zase tam, kde byla ráno. Na sebe hodila černé kalhoty a ze skříně vytáhla nějaké triko s dlouhým rukávem. Z přehrávače hrála uklidňující hudba a já si na chvíli lehla na zem. Dívala jsem se do stropu a po chvíli usnula. ...
Je noc a já se vracím z nákupu. Ve škole jsem se zdržela, tak jsem musela nakoupit až teď. Obchod je skoro u vlakové stanice, což je patnáct minut pěšky od bytu. Zbývalo jen pár chvil, a byla bych doma. S bílou taškou v ruce a školní přes rameno jsem se loudala klidnou nocí. Ulice byly prázdné a slabý větřík mi tisknul vlasy ke tváři. I když jsem chtěla být doma co nejdříve, nepospíchala jsem. Cesta vedla skrz tržní uličku. Je to vlastně jenom pěší ulice, do které vedou vchody obchůdků. Někteří prodejci tady mají i stánky. Přes den je tady celkem živo, ale teď tady není ani noha. Vchody byly zamčené, stánky prázdné. Ve sluchátcích hrála moje oblíbená písnička, a já si tak ani neuvědomila, že už nejsem sama. Najednou mi něčí ruce zakryly ústa a táhly do uličky mezi obchody. Zmítala jsem sebou, ale ruce mě držely pevně. „nevrť se“ řekl nevrle jejich majitel a vlepil mi pohlavek. Nijak se nekrotil, a taky to podle toho bolelo. Když mě odtáhl dostatečně daleko, hodil mě do mezery mezi popelnicemi.
„buď zticha a možná to bude rychlé“ začal si rozepínat opasek a já se třepala strachy. Podobné incidenty nebyly nic neobvyklého. V novinách o nich psali neustále. A i když pachatele dopadnou, brzy se objeví nový, koho osud toho předešlého neodradil. Ale nikdy mě nenapadlo, že se to stane zrovna mi. Natáhl po mě ruku, surově chytil za vlasy a zaklonil hlavu. Seděla jsem na zemi a on se mi smál do obličeje. Konečně jsem si ho mohla alespoň trochu prohlédnout. Byl vysoký, pracovní kalhoty a sportovní bunda. Do obličeje jsem mu viděla jen omezeně, měl ho zakrytý kapucí. Zpod ní trčely jen krátké tmavé vlasy, které se leskly v matném světle nedaleké lampy. „vypadá to, že jsem měl štěstí, jsi celkem hezká“ řekl a mi se zvedal žaludek. Jeho dech páchl po alkoholu. Musel nasávat už nějakou dobu, ale ne dost na to, aby odpadl. Začala jsem sebou házet ve snaze se mu vykroutit, ale jediné čeho jsem tím docílila, byl silnější stisk. „to ti neříkali, že když tě někdo přepadne, nemáš se bránit?“ očividně se svým počínáním bavil, rukou mi zakryl ústa a donutil mě se dívat na něj. „Méně by tě to pak bolelo, bylo by to rychlejší a možná by se ti to i líbilo“ Ani nevím proč, snad to byl jenom instinkt, ale když trochu povolil stisk a chtěl se mi přisát na ústa, kousla jsem ho do ruky tak silně, jak jsem dokázala.
Zařval bolestí a odhodil mě dozadu, až jsem se praštila hlavou o zeď. Seděla jsem na zemi mezi odpadky a dívala se, jak se drží za pokousanou ruku. Na jazyku jsem cítila železitou chuť cizí krve. Hlava mě bolela od nárazu a jeho křik mi taky zrovna nepomáhal. Později jsem zjistila, že jsem mu rozkousla ruku v místě mezi palcem a ukazováčkem. Teď jsem ale nedokázala ani vstát, a on v záchvatu hněvu vytáhl nůž. Nevím, kde ho vzal, ale okamžitě se stal jedinou věcí, na kterou jsem se dokázala soustředit. „za to chcípneš…“ zařval a vykročil ke mně. Pro jednou při mně ale stálo štěstí. Jak byl opilý, o něco zakopl a upadl. Nůž ke mně po zemi doklouzal a já ho zvedla. V rozklepaných rukou jsem držela jeho zbraň a mířila jí na něj.
„dej to sem ty mrcho!“ zakřičel znovu, a vrhnul se na mě. Byl jako zvíře a nůž se mu hladce zabodl doprostřed hrudního koše. Svou vahou mě ještě přitlačil k zemi, a sevřel ruce kolem krku. Cítila jsem, jak po mě stéká jeho krev. Ale on měl pořád dost síly k tomu, aby mě škrtil. Docházel mi dech a všechno kolem mě začínalo tmavnout. Když ten stisk konečně povolil, jeho tělo se svalilo na to mé a uvěznil mě na zemi. Rukojeť nože mě tlačila na žaludku a dýchání bylo stále obtížnější. Když se zase rozlehlo ticho, slyšela jsem na ulici kroky. „Pomoc! Prosím pomozte mi“ zakřičela jsem jak nejhlasitěji jsem mohla. Byl to ale jen slabý zvuk. A navíc jsem měla problémy zase dostat do plic vzduch. Kdyby mě neslyšeli, nejspíše bych se tam udusila. Jako zázrakem to ale stačilo a o chvilku později se v uličce objevila skupinka dvou studentů z mé školy a jednoho z cizí. „a sakra, volej záchranku, a ty mi pomoz!“ zavele jeden z nich a spolu s druhým ze mě sundávali tělo. Třetí odběhl zpátky na ulici a volal. Já zůstala ležet na zemi, hlava mě bolela od nárazu na zeď. A přistání na zemi taky nebylo nejměkčí. Oblečení jsem měla nasáklé jeho krví a lepilo se mi k tělu. Podívala jsem se na ruce a podle očekávání byly celé rudé. Krev byla tak čerstvá, že místy mi ještě stékala po pažích a kapala na zem. Co se dělo pak, si nepamatuji, protože jsem omdlela úplně.
Tentokrát mě Probral zvuk druhého budíku, ale teď mi to nevadilo. Tenhle sen mě straší každou chvíli. Policie případ uzavřela jako sebeobranu a já se mohla po týdenním pobytu v nemocnici a pár vyšetřeních vrátit domů a do školy. Tam mě však čekalo chladné přijetí. Už se rozneslo, co se stalo. A někdo to celé překroutil tak, že jsem za to vlastně mohla já, a tak už to i zůstalo. Moji kamarádi se ke mně otočili zády. „vrah“ tak mi od té doby říkají. Otočila jsem hlavu a podívala se na hodiny. Půl třetí, měla bych se připravit.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
