Dākugādian 2
Informace:
:) pokrečování příběhu o naší Natsuki a jejim životě
Ráno při vychodu slunce jsme se znovu vydali na cestu. Sešli jsme do půvabného údolí, kde jsme přebrodili řeku a pokračovali dál na východ. Slunce mi svítilo do oči, ale byl to krásny pocit. V mém tenmém vězení většinou ani nebylo poznat jestli je den, nebo noc. Nejvíce času jsem tak strávila přemýšlením. Myslela jsem na své rodiče. Na to jaká asi byla moje maminka a jaké je to žít normální život. Jen někdy se mi před očima objevily jakési obrazy lidí a krásné přírody, ale bylo to jen krátké zablesknutí, matné a vzdálené. A teď jem ale byla na svobodě, krásně hřálo skoro již letní slunce a mím ochráncem byl záhadný mladý bojovník, který, jak se zdálo, by za mě položil i život. Pokud snad to vše bylo pouhým krásným snem, pak jsem se z něho nechtěla probudit. Ale k mé nevýslovné radosti to sen nebyl, protože jsem byla velmi unavená a neskutečně mě už bolely nohy.
Když Rai řekl, že se vydáme na cestu, netušila jsem, že to bude trvat skoro dva dny. Po celou tu dobu se mnou skoro nepromluvil, nezastavoval se, jen stále směřoval k vytčenému cíly. Stále se při tom rozhlížel jakoby nás někdo dál pronásledoval. Byla jsem už tak unavená, že jsem skoro usínala i při chůzi. Na mém průvodci jsem však nějakou vetší únavu nepozorovala. Bylo mi jasné, že dlouhé pochody mu nejsou ničím neznámím. Jeho štíhlé tělo a vyrysované svaly ukazovaly, že tento mladý muž, můj statečný zachránce, je opravový bojovník. S ním jsem se opravdu mohla cítit bezpečně.
Už se opět stmívalo, když jsme došli k jedne malé vesnici a já už tak moc toužila po osvěžující koupeli a pohodlné posteli, že se Rai nakonec dal obměkčit a rozhodl, že tu přespíme.
„Musíme být ale velmi opatrní“, upozornil mě: „Stále tě hledají a dokud nedorazíme na místo, nikde nejsme v bezpečí. Mohou na nás zaútočit odkudkoliv, ti se jen tak nevzdají“.
Ubytovali jsme se v místní hospůdce, a že jsme neměli mnoho peněz, tak nám její majitel dal práci a dovolil přespat v podkroví. Rai pomáhal v kuchyni a já nosila jídlo a pití hostům, kterých ale mnoho nebylo. Dost mě však překvapilo jejich chování. Byly hrubý a vedli divné řeči. Nedalo se ale nic dělat, musela jsem to vydržet. Když jsme skončili a poslední host odešel, odešli jsme i my do svého pokoje. Byla tam jen jedna postel a tak si Rai ustlal na zemi. Usnul hned, alespoň to tak vypadalo. Já ale dlouho usnout nemohla, hlavou se mi honilo spoustu myšlenek. Potřebovala jsem se uklidnit a uspořádat si své myšlenky. Pořád se mi vracely myšlenky, které jsem chtěla zapudit, ale nešlo to. Moc jsem chtěla zapomenou na dobu svého uvěznění, uklidnit svoji mysl, ale bylo to příliš čerstvé. Chtěla jsem zapomenou, ale jsem se toužila pomstít. Trvalo to příliš dlouho, aby se to dalo přejít jen tak. To jediné, co jsem teď měla, a co mi dodávalo sílu byl Rai a má touha po pomstě.
Ráno mě opět probudilo slunce, které mi svitilo do oči. Vstala jsem a rozhlédla se po pokoji. Na zemi jsem měla připravené oblečení, a všimla si, že tu Rai není. Rychle jsem se proto oblékla, seběhla dolu a podívala se do kuchyně. Ani tam ale nebyl. Od kuchařky jsem se dověděla, že Rai asi před hodinou někam odešel. Sedla jsem si tedy ke stolu a přemýšlela kam mohl jít a proč mi neřekl, že někam půjde. Určitě bych těď byla klidnější. Věděla jsem ale že se určitě vrátí. Dělával to vždy, když to vyžadovaly okolnosti, a vždy se vrátil. „Mohl mi to ale říct“, pomyslela jsem si. „Zřejmě mě kvůli tomu nechtěl budit“
Vzápětí jsem si ale uvědomila, že za těch několik dnů, které jsme spolu strávili jsem si docela zvykla na jeho přítomnost. Hlavně jsem sním zapomínala na ten zříravý pocit osamnělosti, který jsem mívala ve svém vězení. Bylo to tak trochu zvláštní, protože jsem o něm stále nic nevěděla, a pořádně jsem ani nevěděla proč mi tak nezištně pomáhá a riskuje svůj život pro cizí děvče. Zmínil se sice o nějakém společenství a jakémsi velkém úkolu, ale moc jsem tomu nerozumněla a na mé další otázky jen lakomicky odpovídal, že se vše dozvím až na místě. Začínala jsem tušit, že do oněch velkých plánů nějak zapadám i já, i když jsem zatím neměla nejmenší tušení proč by tomu tak mělo být. To ale pro mě v tuto chvíle nebylo až tak důležité, byla jsem spíše ráda za to, že ke mně Rai byl velmi pozorný a staral se o mě až s jakousi rodičovskou pečlivostí.
„Je ke mně tak ohleduplný“ , pomyslela jsem si. „Vždy, když to šlo, byl ke mně velmi milý a ohleuplný. Stále však pro mě zůstával tajemný. Opravdu toho mnoho nenamluvit, a tak jsem se o něm vlastně ani moc nedozvěděla. I teď se když vrátil asi po půl hodině, jen mě popadl za ruku a vytáhl ven. „Musíme odejít!” řekl. „Kam a proč?, zeptala jsem se překvapeně. „Prostě musíme pryč a rychle! Jsme v království Nyamarion kousek odtud pocházejí tví veznitelé, proto se o nás tak rychle dozvěděli. Musíme rychle odejít“, řekl a podal mi dlouhý plášť s kapucí. „Vem si ho na sebe a moc se neodhaluj“. Rychle jsem si plášť oblékla a vydali se nezvykle rušnou ulicí, která vedla z vesnice. Rai mi vysvětlil, že dnes vesničané slaví každoroční letní festival, proto je tu tolik lidí. Kráčeli jsme ulicí plnou žen, mužů, pobíhajících dětí i prodavačů všemožně se snažících prodat své zboží. Všichni tito obchodnící se snažili vetřít do přízně kolemdoucím a přesvědčovali je o vysoké kvalitě svých výrobků vystavených ve vyzdobených stáncích.
Za námi se oběvili vojáci a zamířili rovnou k nám. Sledovali a kontrolovali všechny dívky a teď si všimli i mně. Když už byli skoro u nás, Rai mě horoucně objaj a políbil. Bála jsem se, že nás odhalí a třasla jsem strachy. Cítila jsem jak mě Rai jěště více sevřel ve své náruči, aby mi dodal odvahu a přitom sáhl po rukověti svého meče. Vojáci se na nás chvíli dívali a kupodivu nás nechali být a odešli. Rai se na mě podíval, a já celá zrudla. „Je to dobré, mužeme jít.“, řekl a odvrátil zrak.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
