Druhá strana ep.1 & 2 (new version)
Informace:
Tak, a jsem tu zase :]
Za tu dobu jsem příběh trochu přepracoval. Původně jsem to chtěl vymazat, ale nakonec tady nechám obě verze.
No, ale abych nezdržoval...
příjemné čtení, pokud se to dá říct. :]
Ráno mě probudil ten nejhorší zvuk, jaký může existovat. Zvuk budíku oznamujícího, že je čas vstávat do školy. Vztekle jsem po něm plácla a umlčela ho. Rozespalýma očima jsem se podívala na zeď, kde visela moje uniforma „už je to tady zase“. Ač nerada, vyhrabala jsem se z vyhřáté přikrývky a posadila se. Bydlím sama v jednopokojovém bytě. Taková ta klasická, studentská ubytovna pro ty, kdo nejsou na koleji. Rodiče hodně cestují za prací a tak jsme se dohodli, že já zůstanu na jednom místě, dokud nedokončím školu. No, má to vlastně výhodu. Alespoň nevidí, co se ze mě stalo. Při té myšlence jsem se musela pousmát. Vstala jsem a zamířila do koupelny, trochu se opláchnout. Ze zrcadla se na mě dívala ta stejná osoba, jako vždy. Malá postava, něco přes 160cm. Modré oči a tmavě hnědé vlasy do půli zad. Je vážně problém je ráno připravit, aby vypadaly trochu k světu. I když pro spolužáky to vážně nedělám.
V prváku jsem sice měla přátele. Ale po té nehodě se mi vyhýbají, jako bych byla smrt. Ani jeden z nich se mi přes prázdniny neozval. Nikdo se nezeptal, jak se mám, jestli nechci s něčím pomoct, nebo jestli si nechci s nimi někam vyrazit. Chvíli mi to snad bylo i líto, ale vím, že jsem se tenkrát zachovala správně. Vždyť mě ten chlap chtěl znásilnit! Naštěstí pro mě mu ten nůž vypadl, a i policie přiznala, že šlo o sebeobranu. Rodičům jsem řekla, že to zvládnu, a že se nemusejí vracet. Ani nevím, kde vlastně byli, když se to stalo. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně museli vracet. A v tom případě mi nezbývalo nic jiného, než se přes to přenést.
Vyšla jsem z koupelny a vytáhla z ledničky mléko a cereálie. Moc toho nesním a s penězi které mi rodiče posílají, musím hospodařit opatrně. Tohle je pro mě taková obyčejná snídaně. Vzala jsem si misku a přešla zpátky do pokoje. Mám to tu skromné, ale mám to tu ráda. Když jsem hledala byt, tady se mi zalíbilo na první pohled. Žádná postel, ale tatami a futon. Klasické dveře, ne ty západní ale naše posuvné. Nízký stolek, malá skříň s několika knihami a další stolek se stojanem na meče. Jsou to sice jen repliky, ale jsem ráda, že jsem si je tenkrát koupila. I když mi pak málem nevyšlo na nájem a pár dní jsem musela hodně omezit i jídlo. Ale stálo to za to. Vždy jsem milovala tradiční tématiku. Někdy jsem schopná strávit celé dny v kimonu a zapomenout na okolní svět. Tohle je jedno z mých útočišť, které mi to dovolí.
Pokračovala jsem přes pokoj k oknu a cestou chroupala cereálie. Je tedy ironií osudu, že jsem se rozhodla studovat tady. V Tokiu. Všude ta moderna, spěch a vůbec… i když bydlím daleko od centra, jeho hluk se nese až sem. Po snídani jsem odložila misku a šla se převléct do uniformy. Černá krátká sukně, bílá košile a šedé sáčko. Když jsem byla hotová, ještě jsem se zkontrolovala v zrcadle. Ta tmavá barva se ke mně hodí, to se musí nechat. „je čas vyrazit“ řekla jsem si a popadla tašku. Před dveřmi jsem se ale zarazila. „mám se s nimi zkoušet zase skamarádit? Nebo ne…“ chvíli jsem nad tou otázkou dumala, ale nakonec jsem ji zamítla. „stejně by to nemělo cenu“ i když jsem přes prázdniny na někoho narazila, nebylo to zrovna přátelské setkání. Popadla jsem tedy tmavý kabát z věšáku u vchodu a kolem krku si omotala červenou šálu. Teprve potom jsem se obula. Ve dveřích jsem se ještě otočila a polohlasem zvolala „ittekimas“ vím, že mi nikdo neodpoví, ale jak jsem už říkala. Mám ráda tradice.
Cestou na vlak jsem potkala další studenty. Nikdo z nich na mě však nepromluvil. Pro ně jsem neexistovala, a to byla ta lepší možnost. Zaryla jsem nos do měkké šály a pokračovala dále. Letos je celkem zima. V Kabátu jsem byla mezi ostatními jako pěst na oko. Je dlouhý, vlastně zakrývá i sukni a leckdo si tak může myslet, že žádnou nemám. Nasadila jsem si sluchátko a pustila hudbu. Když chodím po městě, nosím už jenom jedno. Lidi si málokdy uvědomí, že to druhé, je zastrčené za lem a já slyším, o čem se baví. Slyším skupinky studentek, jak se smějí, a vím, že si přitom ukazují na mě. Slyším, jak mě pomlouvají přímo za mými zády v domnění, že je neslyším. Někdy mám chuť se zeptat, jestli si uvědomují, jak ubohé to je. Bolí to, ale když něco bolí příliš dlouho, naučíte se s tím žít. I když se jim radši vyhýbám, čas od času na někoho z nich stejně narazím. Vysedávají v kavárně, nebo vymetají obchody. A ve většině případů kdy si mě všimnou, to dopadne stejně. Začnou se smát a urážet mě. Ať táhnou třeba k čertu…
Vlak konečně přijíždí a já můžu nastoupit. Jako vždy stojím u dveří a držím se za tyč. Jsou tu sice místa, kam bych si mohla sednout, ale pokaždé to je blízko některé z těch skupin. Pořád se posmívají, pořád si na mě ukazují. Copak si neuvědomují, že nejsou ve vlaku sami? Jsou tu i studenti jiných škol. Stejně jako dospělí, co míří do práce. Střídavě se dívají na ně a hned zase na mě. Nechápou to, stejně jako já. A stejně jako já, s tím nic nedělají. Jednou to jeden zkusil. Přistoupil ke mně ve vlaku a ptal se, co to má znamenat. Dříve než jsem mu stihla odpovědět, vybuchla ta skupinka smíchem „dívejte na ni, ta je tak ubohá, že ji musí někdo utěšovat“ volaly nahlas a já tenkrát radši vystoupila dříve a beze slova. Myslím, že jim potom něco řekl. Protože si mě odpoledne podaly víc, než bylo obvyklé.
Když dorazím do cílové stanice. Zbývá mi ještě deset minut chůze. Vstupuji do proudu studentů a nechávám se jím unášet. Jen co si ale ostatní uvědomí, kdo to vlastně mezi nimi je, snaží se ode mě držet co nejdále. Brzy je kolem mě prostor, ve kterém by se dalo rozmáchnout katanou a nikoho nezasáhnout. Takhle to pokračuje až k bráně školy. Nemám tohle místo ráda. Je to jako vězení, do kterého chodím dobrovolně. Povzdechla jsem si a prošla bránou dovnitř. Před vchodem byly cedule se seznamy studentů a jejich tříd. Přišla jsem blíže a ostatní se ode mě zase odtáhli. Slyšela jsem, jak šeptají „ona tu je zase?“ nebo „doufám, že nebudu s ní ve třídě“ to se dalo čekat. Tak, kde asi jsem. Projížděla jsem soupisky, až jsem se našla. Ogata Shiori – 2B. Ještě jsem narychlo prohlédla spolužáky. Některá jména jsem poznávala a podle všeho to vypadá, že tohle bude další ztracený rok života. No co už. Otočila jsem se a zamířila dovnitř ke skříňkám. Naštěstí mám zase tu samou, co loni, takže jsem šla najisto a nezdržovala se. Kabát jsem si nechala a přezutá stoupala do druhého patra.
Když jsem vešla do třídy, pár lidí tam už sedělo. Nikomu z nich nepřeji nic zlého. Ale když jsem viděla ty jejich zděšené tváře, chtě nechtě jsem se musela pousmát. Ještě že nemáme přesně určeno, kde má kdo sedět. Procházela jsem mezi lavicemi a mířila přímo do zadního rohu k oknu. Ve chvíli, kdy jsem na lavici položila tašku, se jeden kluk zvedl, a přesednul si více dopředu. Chvíli jsem se na něj dívala, ale nechala jsem to plavat. Posadila jsem se a konečně si nasadila i druhé sluchátko, teď už nemám důvod poslouchat okolí. Takřka každý kdo sem vešel, a všiml si mě, sebou trhnul a zamumlal něco ve smyslu „no nazdar“ „jí ještě nevyloučili?“ nebo „co jsem komu udělal“ to jsem věděla i bez toho, abych je slyšela. Z tašky jsem si vytáhla blok na psaní, tužku a knihu, co jsem měla rozečtenou. Kabát jsem si přehodila přes opěradlo židle a listovala v knize, dokud se neozval zvonek.
Třída se nezaplnila úplně. Bylo nás tady asi dvacet pět a hádejte, která místa zůstala volná. Samozřejmě že ty, nejblíže mě. Za pár minut se otevřely dveře a dovnitř vstoupil učitel. Došel ke stolku a rozhlížel se po třídě. U mě se na chvíli zastavil a viditelně si povzdechl. „jo, taky vás ráda vidím, Sensei“ pomyslela jsem si. „takže…“ začal nakonec svou řeč „jmenuji se Endo Ekiken a pro tento rok budu váš třídní učitel. Jste už druháci, takže vám nemusím vysvětlovat, jak se tady věci mají. Tak, jak sedíte teď, budete sedět po celý rok. Uděláme nějaké nezbytné zařizování a pak, I když je to brzy, si zvolíte třídního zástupce… důvod se dozví až on na schůzi, která bude zítra.“ otevřel svoji složku a vytáhl hromádku papírů „mohla bys to rozdat?“ podal jednu hromádku nějaké holce v první lavici a ona je začala rozdávat. Mezitím podal druhé větší papír a požádal ji, aby zapsala kde, kdo sedí.
Při rozdávání jsem přišla na řadu jako poslední. Natáhla jsem ruku, aby mi to mohla podat, ale místo toho, to jen položila na lavici a doslova utekla. Ani za to jim nestojím. Vepředu se ozvalo slabé zachichotání, ale rychle umlklo. Učitel se tím směrem taky podíval, ale nic neřekl. Stejně by to nic neřešilo. A všichni vědí, že to bylo mířené na mě. Ten papír, co nám rozdávala, byl rozvrh. Nevypadal nijak náročný, ale i tak tam bylo pár nepříjemných hodin v jeden den.
Když zase zavládl klid, učitel pokračoval „teď se představíte a pak si vyberete zástupce. Zítra ještě bude zahajovací ceremoniál a po něm schůze studentského zastupitelstva, další den se začnete učit podle rozvrhu. Jenom první hodinu se ještě sejdeme tady. Tak a teď představování, víte, jak to chodí. Ty prosím zapisuj ta jména“ připomněl se a vybídl prvního studenta. V tomhle duchu pokračoval zbytek dne. Při představování jsem přešla k tabuli, a jako všichni ostatní napsala své jméno, ale ty blbosti okolo, jako moje záliby a podobně, jsem vynechala. Nechtěla jsem nikomu z nich nahrávat do karet. Za předsedu vybrali nějakou Azumi. Je to ta samá, co zapisovala naše jména. Podle všeho byla předsedkyní i loni, a nijak neprotestovala, když tato funkce připadla zase jí. Konečně zazvonilo a učitel nás poslal domů.
Když jsem si balila věci, ještě na mě zavolal „Ogato, mohla byste chvilku počkat?“ „jistě“ položila jsem tašku zpátky na zem a zase se posadila. Někteří na mě, když odcházeli, vrhali podezřívavé pohledy, ale já se radši dívala z okna. Netrvalo dlouho, a ve třídě jsem zbyla pouze já a učitel. Ten přešel ke mně a sedl si tak, že mezi mnou a jím zůstala jedna volná lavice. „I vy se mě bojíte?“. „Ogato, bude to zase jako loni?“ zeptal se přímo a mou otázku ignoroval „vypadá to, že ano“ „měla bys s tím něco dělat“ „tak mi poraďte co“. „to netuším“ přiznal nakonec a sám odešel ze třídy. Já tam ještě chvíli seděla, než jsem se vydala domů.
Po cestě jsem míjela hloučky studentů, co se taky zdrželi. Byl první den. A všichni jsme končili brzo. Bylo jich tedy dost. Starší se bavili o kroužcích nebo co nového přes léto. Holky se zase domlouvaly, kam zajít a podobně. Myslím, že jsem i zahlédla jednu prvačku, jako podává nějakému klukovi dopis. Na to, že je první den to vzala celkem rychle. Nejspíše se už rozneslo, že si mě Endo nechal po škole hned první den. Protože se všichni posměšně šklebili, když jsem procházela kolem. Nikdy nepřestanu žasnout, jak rychle školní síť funguje. Proplouvala jsem mezi nimi a chtěla co nejrychleji zmizet. V těchhle chvílích lituji, že jsem přežila. Když cítím ty jejich pohledy, jak se propalují skrze mě. Zrychluji krok a branou spíše probíhám, než procházím. Chvíli na to zahýbám za roh a ta budova mi mizí z dohledu. „Nejspíše jsem neměla utíkat, to zase budou kecy zítra“ pomyslím si a pomalým krokem vyrážím domů.
Na vlak se mi nechtělo, stejně by teď byl plný. Navíc jsem měla spoustu času. Tak jsem pokračovala pěšky. Se sluchátkem v uchu jsem proplouvala prázdnými ulicemi stejně, jako těmi plnými. Malá rybka, v přeplněném moři. Lidi kolem mě procházeli a nic nenapovídalo tomu, že já jsem ta, kterou osud stále zkouší. Občas se za mnou sice někdo otočil, ale nic neříkal. Nebýt školní tašky, a možná mojí výšky, nikdo by mě netipoval na studentku. Procházela jsem kolem kavárny, kde seděla skupinka ve stejných uniformách, jako je ta moje. Jedna z nich mě poznala i v tom kabátu a hlasitě zvolala „hele, vrah jde“ ostatní se na mě otočili a začali se posmívat „dávejte pozor, abyste nebyli další“ pokračovala jsem stejným krokem a předstírala, že je neslyším. I přes všechen čas, co od té doby uplynul, mě tyhle narážky stále trochu bolí. Než jsem došla domů, zastavila jsem se ještě v obchodě a koupila nějaké věci, co mi docházely. Pak už přímo do svého útočiště.
„Tadaima“ řekla jsem si pro sebe, když se za mnou zavřely vchodové dveře. Tašku s nákupem jsem položila vedle sebe a zula se. Ta školní letěla do kouta a tam zůstane minimálně do zítřka. Konečně doma. Hodiny ukazovaly něco po dvanácté. Pěšky mi to ze školy trvá docela dlouho. Chodím stejnou trasou, kterou jezdím ráno. Je to celkem zbytečné, dalo by se to projít jinudy a za mnohem kratší dobu. Ale mně nikdy procházka nevadila. Uklidila jsem nákup a přemýšlela, jestli si dát sprchu. Na to že je konec léta, je venku už celkem zima, ale v kabátě jsem se stejně zapotila. To byl vlastně jeden z důvodů, proč ho nosím i teď. Nemám ráda, když mrznu kvůli takové blbosti, jakou je uniforma. Ten co ji vymýšlel, by si ji měl někdy zkusit. Nápad se sprchou jsem po chvíli zamítla. Ještě půjdu ven a s mokrými vlasy se mi tam pobíhat nechce. Ještě bych se nachladila. Místo sprchy jsem se tedy šla převléknout a pustila si hudbu. Uniformu jsem pověsila zase tam, kde byla ráno. Na sebe hodila černé kalhoty a ze skříně vytáhla nějaké triko s dlouhým rukávem. Z přehrávače hrála uklidňující hudba a já si na chvíli lehla na zem. Dívala jsem se do stropu a po chvíli usnula.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
