Fējingubara 2
Informace:
Další část příběhu :) doufám že se bude líbit
Byl čas k obědu. Otec mě zavolal dolů, tak jsem vyšla z pokoje a sebělha do jidelny. Jídelna byla velmi prostorná. Působila tak ještě více proto, že jsem v ní byla jen já a můj otec. Občas s námi obědval i Sasume, nebylo to ale moc často. Většinou jedl sám u sebe v pokoji. Ostatní služebnictvo bydlelo se svými rodinami mimo dům, ale časně ráno se vždy dostavili. Jako malá jsem si myslela, že je to nějaké kouzlo, protože jsem je nikdy neviděla přijit, vždy když jsem vstala, už tu byli. Všude se uklízelo, vařilo a dělaly se jiné nutné práce a tak u nás bylo od rána dost živo a já jsem to jako malé děvče ráda pozorovala. Po pár soustech skvěle připraveného a lahodného jídla mi ale opět začalo být zle. Omluvila jsem se otci a vyběhla z jídelny, proběhla halou až ke vchodovým dveřím a dokořán je otevřela. Sedla si na schody, které byly před dveřmi a zluboka do sebe nasála vzduch. Potřebovala jsem čerstvý vzduch. Z hluboka jsem dýchala, moc to ale nepomáhalo. Ke všem mě opět píchlo u srdce a pocítila tlak na hrudi. Sáhla jsem si na hrudník a zhluboka se nadechla. Ucítila jsem tlukot svého srdce a své kosti. Byla jsem hubená a zeslábla. „Opravdu slábnu, pomysela jsem si. Takto to dál nejde. Musím, prostě musím s tím bojovat. Musím to zvládnout.“.
Po chvíli jsem se zvedla a odešla do svého pokoje. Cestou jsem si všimla, jak otec dáva pokyny služebníctvu. Určitě i ohledně mě a mého zdravotního stavu. Lehla jsem si do postele a podívala se na hodiny. Byla teprve jedna hodina odpoledne. Přemýšla jsem si, co budu celý den dělat, ale byla jsem tak vyčerpaná, že jsem asi po půl hodině usnula.
Kolem páté hodiny mě otec probudil se slovy že musí odjet. Vstala jsem, trochu se upravila a seběhla za ním dolů. Doprovodila jsem ho k autu a tam se s ním rozloučila.
Chvíli jsem se za autem dívala a mávala otci. Můj otec jezdil často někam na cesty, jen málokdy byl doma. Když ještě žila máma býval s doma daleko častěji. Býval vždy veselý a když někam musel, brával nás často sebou. Když ale matka zmřela, odcházel za práci stále častěji, býval zasmušilý a zamlklý. I proto pro mě bylo služebnictvo skoro jako rodina. Po smrti matky mě vychovávali oni. Každý z nich hrál v mém životě nějakou důležitou roli a já je za to měla moc ráda. Nic mi při tom nechybělo. Měla jsem vše, co jsem potřebovala, chyběli mi jen rodiče a hlavně má matka. Tu mi nikdo nahradit nemohl i když se všichni snažili, abych její ztrátu pocíťovala co nejméně.
S těmito myšlenkami jsem se vrátila zpět do domu, vstoupila do haly a ucítila vůni jídla, která se linula z kuchyně. Hned na to se mi však zatočila hlava a podomily nohy. Dopadla jsem na tvrdou zem a byla jakoby v tranzu. Poslední co jsem viděla, bylo, jak ke mně vyděšený Sasume běží a někomu volá. Probudila jsem se až po dvou hodinách ve svém pokoji. Vstala jsem a sedla si.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se Sasumeho, který nade mnou nustále bděl. Místo očekávané odpovědi jsem ale dostala malý pohlavek, překvapeně jsem se na něj podívala, chytla se za bolavé místo a rozbrečela se.
„Kiriko! Kolikrát ti musím říkat, abys odpočívala“, řekl naštvaně a opět mu při tom zvlhly oči.
„Byl tu doktor, dal ti nějaké léky, ale upřímně si myslím že to nepomůže“.
Viděla jsem jak se třese a má rudé oči, nejspíš po celou tu dobu, kdy seděl u mého lůžka, plakal. Bylo mi ho líto. Nerada vidím, že se kvůli mně trápí a nechci, aby se kvůli mně trápil ani nikdo jiný. Zase se mi trochu zamotala hlava a tak si znovu lehla.
„Sasume, mohl by jsi mi přinést vodu?“, požádala jsem ho. Vstal a vyšel z pokoje. „Vážně už bych se sebou měla něco dělat, ale příjde mi, že to nemůžu nijak ovlivnit. Vím, nebo spíše cítím, že s mou nemocí má co dělat ten sen, ale kdybych to někomu řekla, pomyslí si, že jsem se k tomu všemu ještě pomátla. Nchci jim přidělávat žádné další starosti.“
Sasume mi přinesl vodu, podal mi jí a já se napila a sklopila hlavu. Nechtělo se mi s nikým mluvit a ani nikoho vidět. Potřebovala jsm si srovnat myšlenky, i když jsem věděla, že na nic nového nepřijdu. Byla jsem na to moc unavená
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
