Dākugādian
Informace:
nový příběh :)
příjemné čtení
Celych 16 let jsem žila ve stínu temnych studenych zdí, vězněná jako otrok.
Bála jsem se vyjít ven, vykouknout z okna, bála jsem se vlastního stínu. Byla jsem tu zavřená tak dlouho, že už ani nevím, jak vypadá denní světlo. Ale s tím už je konec!
I kdyby mě to mělo stát život, ven se dostanu. Prostě musím!
Každy den, v pravé poledne, když staré nástěnné hodiny odbily hodinu dvanáctou, mi ti podivně vyhlížející muži přinášeli jidlo. To byla moje jediná šance k úniku.
Od časného rána jsem se netrpělivě procházela po rozlehlé místnosti plné starého nábytku a obrazů ze starých dob vysících na zašedlých vysokých zdech. Krátce před dvanáctou hodinou jsem se postavila na předem vyhlédnuté místo a čekala. Čekala dokud se neotevřou masívní dubové dveře, za nimiž jsem stála s mosazným svýcnem v ruce... Pak už jen stačilo silně uhodit. Trefila jsem toho muže přímo do hlavy. Jakýmsi podivně smutným výrazem v očích se na mě překvapeně podíval, poté se ztěžka sesunul k zemi, a já vyhěhla ven.
Po krátké chvilce jsem uslyšla, jak další z mých věznitelů za mnou běží, hledají mě a volají na ostatní: „Vězěňkyně uprcha, rychle, musíme ji chytit!"
V tom okamžiku se naproti proti mě oběvil jeden z nich, muž s paskou přes levé oko, proto jsem rychle vběhla do vedlejší chodby a běžela dál až doběhla ke schodišti směřujícímu dolu do přízemí.
Ani nevím jak jsem se dostala dolu. Na posledním schodu jsem ale zakopla, jako by mi někdo podrazil nohy. Padala jsem do prázdné nicoty a čekala náraz na tvrdou dlažbu rozlehlé haly. V tom jsem ucítila silné paže, které mě na poslední chvíli zachytily, vzaly do náruče a jemně postavily na zem. Pote mě ten cizí, zvláští mladý kluk rychle vtáhl do jakési malé temné místnosti, lehce se dotkl mých úst a vyzval mě abych byla potichu. Věděla jsem v jakém jsme nebezpečí, proto jsem skoro ani nedýchala. Začínala jsem mít strach. On to zřejmě poznaal, protože mě vzal kolem ramen a potichu mi pošeptal do ucha: „Neboj se mi to zvládneme! Opět jsem cítila jeho mužné paže a jeho pevný hlas, to mě uklidnilo a dodalo sílu. Naše situace se ale vůbec nezdála dobrá. Ocitli jsme se v jakési temné místnosti v domě plném všehoschopných pronásledovatelů.
V místnosti nebylo skoro nic vidět, a já si uvědomila, že v ní určitě nejsou žádná okna a nejspíš ani žádná jiná úniková cesta. Po krátke chvíli si ale mé oči přece jen začínaly pomalu zvykat na šero, které nás obklopovalo. Vždyť jsem také většinu svého dosavadního života pobývala v temném pokoji tohoto starého venkovkého sídla a tak si mé oči na tmu docela uvykly.
Opět jsem ale zaslechla hlasy mužů, kteří na sebe vzrušeně pokřikovali a hledali mě.
Po krátke chvíli se však jejich hlasy začaly vzdalovat až úplně zanikly, jak se mí věznitelé rozběhli po venkovním nádvoří a rozlehlé okolní zahrady. V tom se ozval můj zachránce, poručil mi abych tu zůstala a nikam nechodila. Slíbil, že se pro mě vratí a rychle odešel. Rozhlédla jsem se kolem sebe abych se podívala, kde to jsem a snad našla něco, čím bych si posvítila, ale nic jsem pořádně neviděla, sedla jsem si proto na zem a zavřela oči. Začala jsem přemýšlet nad otázkami,
na které bych ráda znala odpovědi. Samozřejmě mě zajímalo proč jsem tu od dětství vězněná.
Kdo jsou mí rodiče? Proč mě nehledají? Proč si pro mě nepříjdou? A hlavně kdo je ten mladý muž, který mi tak pohotově pomohl? Neznámo proč mě jeho přítomnost dodávala odvahu a víru, že se můj útěk podaří.
Asi po půl hodině se můj zachránce vratil, chytil mě za ruku a řekl: „Neměj strach, odvedu tě odsud, ale musíme si pospíšit. Všude kolem pobíhají tví věznitelé“.
„Neublížíš mi?“ Zeptala jsem se aniž bych věřila, že mi od něho hrozí nějaké nebezpečí.
Podíval se na mě, pousmál, ale neodpověděl, jen řekl: „Rychle ať už jsme pryč“.
V celém domě sice bylo šero, ale když se na mě podíval, všimla jsem si, že má šedivé vlasy, jizvu na obličeji, jedno oko červené a druhe zelené. Jeho oči byly opravdu zvláštní, podivně krásné a zároveň i děsivé. A vůbec, celý jeho zjev působil zvláštně. Bylo v něm ale i něco, co vzbuzovalo můj zájem. Na nějaké velké přemýšlení a seznamování ale opravdu nebyl čas. Byla jsem na útěku a v patách nam byli hrůzostrašní pronásledovatelé.
Po krátkém běhu jsme se ocitli u velké brány, před kterou stáli dva ozbrojeni muži. Můj zachránce mě zatáhl za sebe, vytrhl svůj černý meč s dračím znakem a bleskurychle oba muže srazil k zemi. Poté otevřel bránu a ja konečně uviděla denní světlo.
Na chvíli se mi z té záplavy světla zamotala hlava, zastavila jsem se a udýchaně hleděla do země. Poté jsem pomalu zvedala hlavu, abych konečně uviděla to, o čem jsem každý den tolikrát snila. Bylo to nádherné! Tolik barev a jasu! Tolik krásy všude kolem! Cítila jsem se volná a neskutečně šťastná. Z tohoto blaženého pocitu mě ale vytrhly hlasy oněch podivně vyhlížejících mužů, kteří mě po dlouhý čas věznili. Bylo jasné, že se k nám opět rychle blíží a my musíme pryč, co nejdál od tohoto hrozného vězení, tmy a samoty. Můj zachránce mě vzal za ruku a rozběhl se se mnou k nedalekému lesu. Běžěli jsme dál a dál, až už jsem nemohla, zpomalovala svůj běh a nakonec se zastavila. Mladík se na mě podíval, usmál a řekl: „Už jen kousek, to zvládneš!" Sebrala jsem tedy poslední zbytky sil a znovu se rozběhla za vysněnou svobodou.
Náš běh zastavila až řeka, která přitékala z nedalekých hor a tekla kamsi do údolí.
Mladík se tu zastavil, rozhlédl se po okolí, kývl hlavou na znamení spokojenosti a představil se: „Jmenuji se Rai“, řekl a galantně se uklonil. „Sice jsme jim utekli, ale dál po nás půjdou, Natsuki, nemůžeme tu zůstat dlouho. Vydáme se k memu příteli, který nám pomuže".
Udiveně jsem se na něho podívala: „Jak to, že zná moje jmeno?“
Určitě jsme se nikdy předtím neviděli, o tom jsem byla přesvěčena. A přesto se mnou mluvil jako by jsme se znali odjakživa. „Jak to, že znáš moje jméno a proč mi pomáháš?“ Zeptala jsem se ho přímo a čekla jasnou odpověď. „Chápu, že to chceš vědět a určitě ti všechno řeknu, teď ale neni vhodná doba“.
Opravdu se už začínalo stmívat a bylo třeba myslet na důležitější věci. Bylo nutné pokračovat v cestě, nebo se připravit na blížící se noc. Rai rozhodl že se na cestu vydáme až zítra a dnes přespíme na břehu řeky. Hned na to odběhl, aby něco ulovil. Po půlhodince se vrátil s ulovenou zvěřinou, rozdělal oheň a připravil jídlo a nocleh. Já jsem také nelenila, nanosila nějaké suché dřevo a osvěžila se v chladivých vodách řeky.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
