Fējingubara
Informace:
1. kapitola mého doufám že zajímavého příběhu
užijte si čtení
:)
Jako každou noc, i dnes v noci se mi opět zdál ten podivný sen. Podivně vypadající muž oblečený v černém s jakýmsi zvláštním pohledem na mě hleděl z dálky. S jeho tmavými dlouhými vlasy a černým pláštěm sahajícím mu až ke kotníkům si pohrával studený noční vítr. Při tomto pohledu mi vždy přeběhl mráz po zádech, cítila jsem strach a jakési rozechvění, ale nakonec jsem se vždy probudila s pocitem bezpečí. Tento sen se mi zdál každou noc po celý měsíc. Nikdy předtím se mi, nic podobného nezdálo. Jakoby na mě ten muž dohlížel. Vždy, když jsem se k němu chtěla přiblížit nemohla jsem. Když jsem se rozběla, pořád se vzdaloval. Každým dnem se takto vzdaloval víc a víc. Zdálo se mi při tom jako by mě cosi opouštělo a já se cítila opuštěnější, ještě slabší a zranitelnější. Raději jsem se proto probudila a zakazovala si o tom přemýšlet.
Moje nohy byly stále slabší až už jsem se na nich stěží udržela.
Když jsem se ráno probudila, Musela jsem sebrat všechny své skromné síly abych se na nich udržela a udělala několik malých krůčků. Nakonec jsem došla k mému zrcadlu a hleděla na sebe. Zase jsem byla hubenější, byla jsem bledá a mé blonďaté vlasy mi padaly do obličeje a zakrývaly mé unavené oči. Popadla jsem nějaké věci ze skříně, která stála naproti a zamířila do koupelny, tam si sedla do vany a otočila kohoutkem. Cítila jsem jak kapky vody dopadají na mé zesláblé tělo. Chvíli jsem jen tak ležela v horké lázní a odpočívala. Byla jsem moc unavená. Horká koupel ale udělala své a já pocítila úlevu. Ještě chvíli jsem proto na svou hebkou kůži nechávala dorážet malé vlnky, které se neustále odrážely od stěn vany, poté jsem vylezla z vody a zabalila do své dlouhé jemné osušky. Nakonec jsem si učesala své dlouhé vlasy a oblékla se.
Sešla jsem dolů do haly a zamířila do obývacího pokoje, kde seděl můj otec. Četl knihu a usrkával svou oblíbenou ranní kávu. „Dobré ráno, otče!", pozdravila jsem. On se na mě podíval, kývl na pozdrav a pousmál se. Otočila jsem se a vrátila se opět do haly, kde jsem potkala Sasumeho, nášeho komorníka. „Dobré ráno má paní", pozdravil mě a uklonil se. „Dnes vypadáte hrozně slečno, pořád jste slabší a slabší“, řekl upřímným hlasem v němž byla cítit uřímná lítost. Měl mě rád a já měla ráda jeho, byl pro mě něco jako starší bratr. Znali jsme se od dětství a dobře si rozuměli. Vždy mi byl po ruce, když jsem něco potřebovala. Usmála jsem se na něj, ale neodpověděla. Měl pravdu, vypadám opravdu špatně. Můj obraz v zrcadle nelhal, věděla jsem to, ale nevěděla, co s tím mám dělat. Ani lékaři si s tím neví rady, dávaji mi různé léky, mastičky, vytamíny, ale nic z toho nepomáhá. Vše to začalo před měsícem, kdy se mi začal zdát ten sen. Nikdy jsem o tom ale nikomu neřekla, mysleli by si že blázním, nebo si vymýšlím. Na podobné úvahy ale teď nebyl čas, vešla jsem do jidelny a sedla si ke stolu. Služebná mi přinesla snídaní a horký čaj. Něco málo jsem pojedla, ale nějak to zase nešlo, nebylo mi dobře. Dopila jsem čaj a zbytek snídaně odnesla zpět do kuchyně. Náš kuchař se zatvářil ustaraně a řekl: „Slečno, měla by jste víc jíst, už tak jste dost slabá“. Pousmála jsem se a kývla na souhlas: „Ráda bych, ale nejde to“. Při odchodu z kuchyně jsem se ještě otočila a poprosila: „ Dám si ještě čaj“. Kuchař přikývl a řekl: „Jistě slečno, nechám vám ho donést do pokoje, běžte si odpočinout“. Šla jsem do svého pokoje a sedla si na těžkou dřevěnou židly. Vzala jsem rámeček s fotkou, který jsem měla před sebou na stole. Byla to fotografie mé zesnulé matky.
„Moje milá maminko! Kéž by jsi tu byla semnou, chtěla bych ti toho tolik říct.“
Položila jsem fotku opatrně zpět na stůl a dívala se na jemné rysy v obličeji mé matky. Byla jsem ji dost podobná. Mé dlouhé vlasy, rovné čelo, souměrný nos i mé rty, to vše jsem podědila po ní. Maminka tu s námi není už devět let, zemřela, když mi bylo sedm. Alespoň je jí už dobře. Byla těžce nemocná a každým dnem trpěla víc. Nezadržitelně se mi spustily slzy z očí. V tom někdo zaklepal na dveře, proto jsem se rychle otočila a slzy si utřela.
„Vstupte!“ ,zavolala jsem, ale hlas se mi přitom třásl i když jsem se namáhala, aby tomu tak nebylo. „Nesu vám čaj, slečno“, řekl komorník a položil na stůl šálek horkého a voňavého nápoje.
Podíval se na mě a zeptal se: „Zase jste vzpomínala na matku? Víte, že vám to neděla dobře, měla byste přemýšlet o něčem hezkém a pozbudivém a začít se trochu radovat. “
Usmála jsem se a smutně odpověděla: „Nedá se na to nemyslet, vím že mi to nedělá dobře, ale ráda na ni vzpomínan“. Sasume si sedl na mou postel a podíval se mi do očí. Chvíli bylo ticho, a zdálo se, že nad něčím hluboce přemýšlí. Jeho fialové vlasy mu při tom padaly do obličeje. Vstala jsem a šla k němu, vzala jsem mu je a dala mu je do zadu. Usmál se, chytl mě za ruku a stáhl na postel. Zavrávorala jsem a málem upadla, ale zvládla jsem to a sedla si vedle. Znovu se na mě podíval tím svým ustaraným pohledem a řekl dost naštvaně: „Kiriko! Co to s tebou je? Pořád jsi slabší, kuchař mi řekl, že jsi zase nic nejedla. Pokud to takhle bude pokračovat budeš muset do nemocnice!“
„Já vím“, odpověděla jsem a sklopila hlavu. O tom snu jsem mu říci nechtěla. Najednou se ke mně Sasume přiblížil a objal mě. Držel mě tak pevně, že jsem se nemohla ani pohnout. Nejspíš se i rozplakal, cítila jsem jeho slzy, jak mi stekaji po krku. Objala jsem ho taky.
„Mám o tebe strach, Kiriko“ , řekl. Pevně jsem se k němu přitiskla a ujistila ho, že se bát nemusí. „Jsem silnější než se zdám. Já to zvládnu!“
Pustil mě, rychle se otočil a utřel si oči. Nechtěl abych ho viděla plakat. Vstal a zamířil ke dveřím. Když je otevíral ještě se na mě podival a pak odešel.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
